Na lovu opuštěných MIGů a SUček

Psal se konec října 2019. V Číně zatím nesnědli onoho osudného netopýra, a svět byl ještě v pořádku. Venku byl nevlídný podzim, pršelo, a tak vůbec – prostě nic vhodného na pohodové létání s malými letadly „okolo komína“.

A protože adrenalin musí být, rozhodli jsme se zrealizovat expedici do Maďarska, za účelem prozkoumání a nafocení flotily MIGů-21 a SU-22, které jsme jednoho letního večera objevili v hlubinách internetu. Jedná se o velké množství letadel, která sloužila na vojenské základně Pápa ve středním Maďarsku. Po vyřazení byla letadla vystrčena za plot základny, na okraj lesa a louky. Tam stojí, postupně podléhají vlivům počasí, a doufají v lepší zítřky. Současný civilní majitel (kdo si sakra koupí desítky nefunkčních stíhaček zabořených v bahně?!?) o ně nejeví větší zájem, pouze čas od času některý letoun zvládne prodat, o čemž svědčí vyježděné koleje, kudy jsou letouny postupně odtahovány.

Cesta utíkala velice příjemně. Byl podzim, všední den, lehce po poledni, a naše expedice přes Břeclav opouštěla rodnou zemi. Slovensko jsme projeli mimo placené úseky, protože nebylo kam spěchat. Západ slunce a Most SNP v Bratislavě jdou dobře dohromady. Do Maďarska přijíždíme už za tmy, a pozvolna se suneme rovinami, přes vesnice jejichž jméno nelze vyslovit. Je večer, nikde nikdo, jen občas předjíždíme zemědělské stroje. Jedeme konstatních 60 km/h, což se velice kladně projevuje na spotřebě – ručička ukazuje hladinu nafty prakticky stále na stejné úrovni, už od Brna.

V pozdních večerních hodinách přijíždíme do malé vesnice, která je těsně vedle letecké základy Pápa. Připadáme si, že nás někdo musí sledovat. Na ulici není ani jediná známka života, ale ve všech staveních se svítí, a za okny se míhají stíny. Je mi blbé tady jen tak zaparkovat uprostřed návsi, zamknout auto a usnout, a tudíž padá rozhodnutí, jet se na letadla podívat ještě teď – pozdě večer. Alespoň se tam snad proplížíme za tmy, nikdo si nás nevšimne, a budeme vědět, co a jak ráno. Také tím zabijeme nějaký čas, místní snad usnou, a pak půjde spát v autě ve vesnici.

Z vesnice na lesní louku se stíhačkami vede pouze nezpevněná cesta. Nejraději bych jel bez světel, abychom nevzbuzovali pozornost. Bohužel v Oktávce jdou vypnout jen xenony, ale obrysová světla stále svítí. Po rychlé konzultaci s příručkou uznávám, že nemám náladu hledat v pojistkové skříni, a rozhoduji se tedy jet s obrysovkami, snad to bude ok. Cesta se zákazem vjezdu vede do prudkého kopce, a je tvořena ujetým pískem, jen občas se jedno nebo druhé přední kolo dostane do měkčí oblasti, a blikne kontrolka protiprokluzu. Jedeme lesem, a okolo je absolutní tma. Obrysová světla v této tmě doslova září, vidíme několik metrů před sebe. Auto je zamčené, ale i tak, pocit nic moc. Občas zastavím, stáhnu okénko, a vnímáme absolutní ticho nočního hlubokého maďarského lesa. Lesní cesta končí malou plošinou, na které se pravděpodobně ve dne otáčí traktory, které tudy jezdí na sousední pole. Na této plošině parkujeme. Další postup k letecké mýtině volíme pěsky, neboť bych musel odbočit na kolmou asfaltovou cestu skrz les, která byla dříve nejspíše vojenská, a která vede přesně proti daleké vrátnici základny Pápa, a tam by naše světla nepochybně zpozorovali.

Po vystoupení z auta, a rychlém převléknutí, naplno vnímáme onu naprostou tmu. Přes nízké roští se dostáváme na lesní asfaltku. Nevím přesně, k čemu sloužila, ale asi byla navržena pro přesuny těžké techniky. Je široká, dokonale rovná, a rozhodně bych jí uprostřed nepřístupného lesa nečekal. Po asfaltové cestě pokračujeme směrem k základně. Bez svícení mobilem není vidět ani na metr před sebe – tma je dokonalá. Postupujeme stále dál, a po obou stranách asfaltky se začínají objevovat malé bývalé vojenské objekty – přirovnal bych je k řopíkům, které známe z českého pohraničního opevnění. „Řopíky“ jsou umístěny pod úrovní terénu, a vedou do nich pouze dveře – dnes jen prázdné otvory. V něktrých z nich se občas něco šustne. Tiše doufáme, že je to jen nějaké menší zvíře. Postupujeme stále dál, naprostou tmou a děsivým tichem. Bez občasného pohledu do Google map bych si myslel, že chodíme stále dokola. Po překonání asi poloviny vzdálenosti od auta k základně měníme plán. Cesta nočním lesem v nás vyvolává velice nepříjemný pocit, navíc se objektivně nejedná o nic bezpečného – nechceme riskovat setkání s toulavým psem, bezdomovcem, ani zlomení kotníku v díře v silnici.

Zpět k autu je cesta podstatně rychlejší, a příjemnější. Pocit po usednutí do auta, zamknutí dveří a rozsvícení – k nezaplacení! Zpět do vesnice se jede lépe – je to z kopce, a nehrozí uvíznutí v písku. Po příjezdu do vesnice je jasné, že tady se spát v autě nedá. Na ulici jsou lidé, a asi něco slaví. Snažím se neusnout za volantem, a do navigace zadávám nejbližší nákupní středisko – což Waze vyhodnotil jako Lidl ve městě Pápa, kam po několika kilometrech přijíždíme. Do Lidlu se dostáváme 2 minuty před zavírací dobou, a kupujeme alespoň základní večeři, po jejímž zkonzumování v zamčeném autě okamžitě usínáme.

Ráno nás probouzí světlo po sedmé hodině. Venkovní teploměr ukazuje 3°C, a okna našeho auta jsou dokonale zamlžená. Startuji tedy motor abychom odmlžili, a na parkovišti před Lidlem snídáme. Drobně prší, a je mlha. Po snídani není na co čekat, a tedy vyrážíme nyní již známou cestou do lesa. Po příjezdu na konec písčité cesty se nám daří najít průzejd na lesní asfaltovou cestu, kudy bezpečně projíždíme. Cesta po lesní asfaltce v autě ubíhá rychleji než večer pěšky, a po několika minutách jsme za lesem. Před námi se otevírá naprosto zvláštní a nepopsatelný pohled. Těch letadel je tady opravdu hodně! Parkujeme na přilehlé louce tak, aby naše auto nebylo v přímém dohledu od vojenské vrátnice – pro jistotu. Chvíli čekáme, a když se nikdo neblíží, jdeme se podívat zblízka. Louka s letadly je obehnána ohradníkem (ve kterém není žádné napětí), a spoustou cedulí se zákazem vstupu, a několika maďarskými výhružkami, kterým naštěstí nerozumíme.

Vylíčit pocity, které člověk zažije při návštěvě tohoto místa, v psané formě nelze. Nejblíže je vystihuje asi výraz „zvláštní a podivný“. Na jednu stranu se zde dostáváme k nepřebernému množství letadel, na která si lze sáhnout nebo vylézt, a která jsou zcela kompletní. Na druhou stranu to celé působí až nepřirozeně – letadla jsou ve špatném stavu, na povrchu začínají rašit různé mechy a celkově je povrch v ranním mrholení slizký a kluzký. Bombardéry SU-22 mají navíc nádrže napuštěné betonem, takže váží asi jako středně velká lokomotiva, jejich podvozky se boří do hlíny, a letadla se dotýkají ocasní částí země. U jednoho z MIGů nás překvapují úplně čerstvé koleje, které vedou k vrátnici letiště a zpět. Zdá se, že před pár dny byl odtažen do areálu letiště, a zase navrácen na louku. Možná demontáž náhradních dílů?

Po detailním prozkoumání a nafocení všech letadel se rozhodujeme pro odjezd. Abychom se vyhnuli opětovné cestě přes les, volíme dle mapy druhou možnou cestu – přes farmu. Prakticky přímo z louky s letadly vede panelová cesta, až k silnici za vesnicí. Bohužel prochází skrz soukromou farmu, a cedule v maďarštině s vykřičníkem určitě neříká něco jako „klidně tudy projeďte“. Průjezd přes farmu je výrazně kratší, rychlejší a pohodlnější než přes les, ale má své nevýhody. Hlavní z nich je, že přes cestu je postaveno několik výběhů pro krávy. Je tedy potřeba dojet před výběh, zastavit, vystoupit, rozpojit ohradník, popojet (tedy umístit auto do výběhu), znovu spojit ohradník, popojet pár metrů, a stejným způsobem se z výběhu dostat. Tento proces opakujeme ještě několikrát. Když za sebou zavíráme poslední ohradník, jsme zpozorováni zemědělcem, který cosi křičí, a běží směrem k nám. Nezbývá než nasednout do auta, a rychle zmizet. Cestu přes farmu tedy nemůžeme doporučit, a pokud by někdo chtěl putovat v našich stopách, rozhodně ať preferuje cestu přes les.

U nám již dobře známého Lidlu kupujeme zásoby jídla na cestu, a vyrážíme domů. Průjezd Maďarskem v pátek ráno ve špičce je poněkud otravnější, a cesta se celkem vleče. Stejnou cestou přes Slovensko přijíždíme do Česka, a až domů se již neděje nic nevšedního. Doma ještě zbývá vyprat všechno oblečení od maďarského bláta, projet s autem myčkou, a rozdýchat právě prožitá dobrodružství.

V galerii u tohoto článku si můžete prohlédnout, co že jsme to v Maďarsku našli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *