S létající šavlí na oběd do Salzburgu

Anglické slovo „Cutlass“ představuje jednak krátnou námořnickou šavli, ale nás bude spíše zajímat použítí tohoto výrazu pro označení letounu Cessna Cutlass II OK-LTA (alias Cessna 172 RG). S tímto skvělým cestovním strojem jsem se 4. října 2020 vypravil „na otočku“ do Salzburgu. Ale nepředbíhejme, odletem z Letňan tento příběh zdaleka nezačíná.

V polovině září jsme se s kamarádem dohodli, že uspořádáme letecký výlet do Salzburgu. Kamarád se svou manželkou tam navštíví michelinskou restauraci, a já si zatím prohlédnu místní muzeum letadlového parku společnosti Red Bull.

Předletová příprava

Jelikož se plánováním letů živím, tak jsem nemohl dopustit aby „kovářova kobyla chodila bosa“, a tak jsem přípravu na tento let udělal opravdu poctivě. První na co jsem narazil bylo rozhodnutí, kde po příletu do Salzburgu letadlo zaparkovat. Pokud do Salzburgu přiletí let všeobecného letectví, je běžně zaparkován na západní straně letiště (buď na odbavovací ploše všeobecného letectví, nebo přímo pod věží). Naše destinace – Hangár 7, kde se nachází jak ona michelinská restaurace, tak skvělé letecké muzeum – je ale na opačné straně vzletové a přistávací dráhy. V případě parkování na západní straně letiště bychom se museli k cíli dostat vnějškem letiště. Pěšky je to daleko, veřejná doprava nic moc, takže jediné řešení by byl taxík – což kromě výdajů jsou především starosti navíc, nehledě na to, že v době pandemie COVID-19 by se jednalo o zbytečné riziko. Proto jsem se spojil s recepcí Hangáru 7 (google spolehlivě najde webové stránky i kontakt), a vyžádal si parkování pro naše letadlo na jejich betonové ploše. Recepční mi poslala formulář pro získání „Special PPR“ (PPR = předběžné schválení provozovatele), který jsem vyplnil a poslal zpět. Den před letem mi ochotná paní na mé uvedené telefonní číslo volala s tím, že nám parkování schválili, a můžeme přiletět.

Další okolnost, která zkomplikovala přípravy, byla v té době začínající druhá vlna onemocnění COVID-19. Rakousko přidalo Prahu dva týdny před našim letem na seznam rizikových míst, a všichni, kdo žijí v Praze, byli povinni se po příletu do Rakouska prokázat negativním testem. Komplikace spočívala v tom, že Rakousko uznávalo PCR test jako platný 72 hodin po odběru vzorků, a většina laboratoří v ČR garantovala dodání výsledků (a certifikátu) do 48 hodin po odběru. Ve výsledku mám tedy k dispozici jen okno dlouhé 24 hodin, které se vyskytne 2 dny před letem- V tomto okně musím test absolvovat. Odběr jsem zdárně absolvoval, výsledek mám negativní, tisknu si certifikát, a už zbývá jen „letecká“ část předletové přípravy, tedy ta příjemnější.

Trať plánuji co nejjednodušší, z Letňan přes kbelské Romeo, pak přímo a hraniční přechod Strážný (na Šumavě, vstup do Německa), dále na bod RENKA (u města Pasov, vstup do Rakouska), a nakonec přes vstupní bod STRASSWALCHEN do CTR letiště Salzburg. Výhoda překročení státní hranice na bodu Strážný spočívá v tom, že se jedná o průsmyk. Kdybychom byli v den letu limitováni výškou základny oblačnosti, tak máme největší šanci, že to tudy půjde proletět. Dále se Strážný nachází v nejužším místě omezeného prostoru LK R1, což opět přináší výhodu v případě nutnosti letět nízko kvůli oblačnosti.

V předvečer letu podávám letový plán na cestu tam i zpět. Cesta zpět je stejná, pouze jsem použil vyšší hladinu FL75, protože máme šanci na vítr v zádech, který nám pomůže letět rychleji. Naopak cestu tam, která bude proti větru, jsem naplánoval ve výšce 1000 ft nad terénem, abychom protivítr co nejvíce eliminovali. Podání letového plánu v posteli z mobilního telefonu přes IBS probíhá naprosto skvěle a jednoduše, a zde musím český státní aparát pochválit. Tohle je jedna z mála věcí, která opravdu funguje.

Cestou z Letňan

Nedělní ráno, vstávání na budíček, a při snídani závěrečná kontrola NOTAMů, a počasí. NOTAMy nás nijak neomezují, počasí vypadá lépe, než jsme původně čekali. Kbely zatím sice dávají souvislou oblačnost (ale dalo by se pod tím odletět a nastoupat až u Vltavy), ale TAF slibuje zlepšení na CAVOK, který zůstane na celou cestu celý den. Cestou z Berouna po D5 ještě vizuálně kontroluji vývoj počasí, a vypadá to na pěkný výlet. V Letňanech v neděli ráno téměř nikdo není. Vytahuji letadlo z hangáru, dolévám olej, a plním palivo, a odkaluji nádrže. Hlavní nádrže plné (62 galonů využitelného paliva), pomocné nádrže necháváme dnes prázdné. I tak máme očekávanou výdrž 6 hodin letu, což je prakticky dvojnásobek toho, co budeme dnes potřebovat.

Po příchodu cestujících, důkladné kontrole letadla a kontrole podaného letového plánu spouštím, a během poměrně dlouhého ohřívání motoru (přece jen už je podzim) nastavuji navigaci Garmin GNS 430. Přidávám vlastní body pomocí zadání souřadnic do databáze (Pasov, a všechny VFR body z našeho směru do CTR Salzburg). Pojíždíme na vyčkávací místo. Z důvodu velkých kaluží je dráha 23 pravá, která se v v Letňanech běžně používá pro vzlety letadel s křehčím podvozkem (například zatahovacím), dnes neschopná provozu, a tudíž provádíme vzlet z dráhy 23 levá. Preventivně volím metodu Soft field takeoff, což se vyplácí, a horší stav jižní letňanské dráhy prakticky nevnímáme. Po vzletu točím do pravého okruhu, abych stihl dokončit úkony po vzletu (kterých je na tomto komplexním letadle přece jen o trochu více, než na klasické C172). Dále je potřeba dohodnout si se stanovištěm Kbely věž aktivaci letového plánu a pokračování na bod ROMEO. Z polohy po větru jsme povoleni přímo ROMEO, zároveň dostoupáváme limitní nadmořskou výšku 2000 stop, kterou až na ROMEO udržujeme, a následně opouštíme řízený prostor.

Přecházíme na Praha Information, kde již po ránu panuje čilý provoz, a přes pro nás velmi známý terén středních a jihozápadních Čech míříme nad Šumavu. Svištíme modrým CAVOKem, nikde ani mráček. Indikovaná rychlost se usazuje na hodnotě 125 uzlů, což nám při mírném protivětru dává rychlost vůči zemi pouze o 5 uzlů nižší. Těsně před státní hranicí jsme předáni na Mnichovskou frekvenci, kam se chvíli nemůžeme kvůli okolnímu terénu dovolat (což jsme očekávali), a spojení se daří navázat až po definitivním vylétnutí ze Šumavy. V Německu jsou kdesi pod námi malé a řídké mráčky, mezi kterými bez problému proklesáváme. Zakrátko už vidíme Pasov, a přecházíme rovnou na Vídeňské informační středisko.

Postupným traťovým klesáním vytrácíme výšku, kterou jsme museli nabrat pro překonání Šumavy, což se projevuje příjemným nárůstem naší rychlosti, a tak po nějaké době přechzíme na frekvenci Salzburg věž. Tady už nepanuje čilý provoz, ale je tady doslova šrumec. Mezeru pro vysílání stíháme až po pěti minutách čekání. Povolení ke vstupu do CTR dostáváme obratem, avšak namísto očekávané trati Strasswalchen – Seekirchen dostáváme instrukci pokračovat přímo Eugendorf, což je o trochu jižněni. Tento vstupní bod není problém trefit vizuálně podle mapy, a tak ani nevadí, že jej nemáme připravený v navigaci. Terén je zde už trochu kopcovitý, a při dodržení výškových omezení na VFR trati letíme přibližně 200 metrů nad terénem. Ve volné chvíli se dohaduji s řídícím letového provozu, že máme vykoordinované nestandardní parkování na odbavovací ploše Hangáru 7, což věž potvrzuje, ale prý ještě nejdříve musíme dojet na hlavní apron, kde proběhne kontrola a zaplacení poplatků. S tím jsem celkem počítal, a jsem rád, že jsme si to vyjasnili ještě ve vzduchu.

Pokračujeme na bod Maria Plain, odkud dostáváme krátké finále dráhy 15. Věž usoudila, že nám 5 uzlů do zad nemůže vadit, a ušetří nám drahé letové minuty, které bychom jinak trávili letem po okruhu. Trochu jsem podcenil blízkost letiště a vítr v zádech, a jsme výše, než by bylo ideální, ale po vysunutí podvozku a vztlakových (u Cessny spíš brzdících) klapek se daří klesání dohnat, a dotýkáme se dráhy přesně tak, abychom dobrzdili a uvolnili na naší pojezdovou dráhu, bez zbytečného loudání na runwayi. Vše jde velmi rychle, okolo je hustý provoz. Není čas hledat nic v mapě, jedeme za follow me, zpaměti provádím všechny úkony, a už jsme na stojánce. Je příjemné, že nám nikdo nevnucuje drahý „handling“. Špalky pod kola vozí a zdarma půjčuje follow me, co víc bychom mohli s Cessnou potřebovat. Tohle by se měla Ruzyně naučit.

Úřední šiml řehtá

Za normálních okolností by byl přílet na letiště Salzburg určitě triviální záležitostí, nicméně letištní vojenský oddíl zřejmě dostal úkol chránit zemi před nákazou koronavirem, a vojsko se opravdu činí. Sami podle našeho letového plánu poznali, že letíme z Prahy, a tudíž nás odchytli, obklíčili, a rozhodli se zkontrolovat. Zelenému mundůru předávám občanský průkaz a certifikát o negativním PCR testu, což je „sehr gut“, a jsem propuštěn na svobodu, tedy konkrétně do příletové haly. Horší je to u mých cestujících, kteří sice mají místo bydliště mimo Prahu (a tudíž test pro vstup do Rakouska nepotřebují), ale na občanských průkazech mají uvedeno „Místo vydání dokladu: Praha“. Rakouský voják neumí ani anglicky ani česky, a člověka s nápisem „Praha“ bez virového testu by nejraději zastřelil. Po chvíli hádání se přichází jakýsi velitel vojska, který svému kolegovi vysvětluje, že ti dva nejsou nepřátelé, mají občanku vydanou v Praze ale nebydlí tam, a pouze z Prahy letí, a tudíž je smí vpustit. Dále platíme přistávací poplatky (což by určitě šlo lépe, kdyby paní pokladní schovaná v hermeticky uzavřené plexi kukani při rozhovoru se mnou alespoň netelefonovala, a možná by mi pak rozuměla). Po zaplacení poplatků a vyřízení ostatních formalit musíme projít bezpečnostní kontrolou, než jsme vpuštěni zpět na plochu, k našemu letadlu (což dá rozum, co kdybychom vlastní letadlo chtěli třeba unést). Spouštíme motor, a dle instukcí věže pojiždíme přes dráhu na druhou stranu letiště, k Hangáru 7. Před ním nás ještě zastavuje dálkově ovládaný posuvný plot, který věž odmítá otevřít, dokud si bezpečnostní složky letiště neověří platnost mého PCR testu. To se po chvíli děje, věž plot otvírá, a my konečně parkujeme před Hangárem 7.

Letcovo nebe

Jinak než nebem nelze Hangár 7 nazvat. Cestující se ubírají do své restaurace, která je o patro výše, a já mám spoustu času na detailní průzkum vystavených exponátů. Jestli mám něco opravdu rád, tak to jsou živá muzea, kde jsou letadla v letuschopném stavu, tak jako třeba tady. Hned u vstupu z letištní plochy mě vítá krásný Boeing PT-17 Stearman z roku 1943, který je zároveň nejstarším zde vystaveným exponátem. Vedle něj stojí dva Alpha Jety – jeden kompletní, druhý v jistém stádiu rozebranosti (nejspíš údržby). Nebudu zde vyjmenovávat všechna vystavená letadla, ale nesmím zapomenout zmínit B-25 Mitchell. Tento nádherný druhoválečný bombardér zde mají v naleštěném hliníkovém povrchu, a tajně sním o tom, jaké by to bylo proletět se v jeho prosklené přídi. Nad celou expozicí roztahuje svá obrovská křídla největší exponát, Douglas DC-6B. V době své slávy létaly DC-6 přes Atlantik, což se čtyřmi dvouhvězdicovými osmnáctiválcovými motory muselo mít něco do sebe. Expozice, kromě dopravních a vojenských letounů, obsahuje také spoustu akrobatických speciálů a vrtulníků, které všichni dobře známe z různých zběsilých videí na internetu. Mezi letadly je vystavená spousta formulí stáje Red Bull, ve kterých se absolutně nevyznám, a určitě bych potřeboval průvodce, abych se dozvěděl něco více. Hangár 7 obsahuje kromě expozice letadel a aut také několik restaurací, prodejen suvenýrů, a spoustu volně přístupného odpočinkového prostoru. Po dvou hodinách strávených detailní inspekcí všech přítomných exemplářů mám již nohy na upadnutí, a volím polední pauzu. Tu trávím konzumací vlastní svačiny pod křídlem naší OK-LTA, a zároveň provádím detailní kontrolu letadla před zpáteční cestou.

Hurá domů!

Cestující příchází z oběda, a tváří se více než spokojeně. Podávám jim hlášení o prozkoumaných exponátech a snědené housce se sekanou. Místní security nás opět doprovází k našemu letadlu. Po spuštění motoru a obdržení odletového VFR povolení pojíždíme, a po krátkém čekání na odlet Airbusu 320 nám je povolen backtrack. Určitě bychom „to dali“ bez problému z poloviny dráhy, ale s pro mne relativně novým letadlem, dvěma cestujícími na palubě, a hustou zástavbou a terénem ve směru vzletu volím bezpečnější variantu, a provádím vzlet z prahu dráhy. Řídící letového provozu je maximálně vstřícný, a sám nám po vzletu navrhuje stoupání rovnou do cestovní hladiny FL75, skrz místní TMA. S radostí přijímáme, a po opuštění řízeného prostoru uháníme nám již známou cestou domů. Po odletu a nastoupání se nám naskýtá krásný pohled na zasněžené Alpy, které v těchto místech přechází do rovin, táhnoucích se až k Šumavě.

Nad Pasovem si děláme malé opakování z předpisu L 2 – Pravidla létání, a vyhýbáme se balónu, poklidně letícímu v naší hladině. Za Šumavou se konečně stáčíme k východu, čímž se dostáváme do souladu s prouděním větru, a naše rychlost vůči zemi roste na pěkných 140 uzlů. Cesta domů ubíhá skvěle, a díky letu vysoko nad přízemní mechanickou turbulencí je výrazně klidnější, než ranní let.

Skoro celou zpáteční cestu nechávám řídit autopilota. Díky tomu mám více času na precizní práci s motorem, hlídání režimů, a správné ochuzování směsi. Také si vyzkoušíme funkci VNAV, a s její pomocí zůstáváme co nejdéle co nejvýše, tak abychom do nižších hladin vyklesali až těsně před TMA Praha. Cestovní klesání se daří, a let symbolicky vrcholí těsně před minutím bodu Romeo. Terén je zde relativně vysoký, a naše maximální povolená altitude 2000 stop nás dostává přibližně do 150 metrů nad zemí. Díky klesání „na výkonu“ nám narostla indikovaná rychlost, a v kombinaci se silným větrem do zad máme groundspeed 160 uzlů. Ve 150 metrech a v náklonu při levé zatáčce směr Letňany si užíváme pocity pilotů Top Gun.

Před přeletem kbelské vojenské základny ukončujeme letový plán za letu, abychom na to po přistání nezapomněli. Přistání v Letňanech je rutinní, letíme přímo do levého baselegu dráhy 23. Od rána již vyschla severní dráha, na kterou je přistání přece jen o něco příjemnější. Jediné zpestření je papírový drak, kterého děti pouští na krátkém finále dráhy. Draka už z dálky vidím a vyhýbám se mu, ale pro bezpečnost ostatních letců hlásíme tento incident službě na letišti, která ihned vysílá svého zaměstnance, aby dětem domluvil. Zpáteční cesta ze Salzburgu trvala díky větru v zádech pouze 1 hodinu a 15 minut.

Celkově se jednalo o velice povedený výlet, při kterém vše klaplo na výbornou, a k plné spokojenosti pilota i cestujících. Doufám, že se mi v blízké budoucnosti naskytne znovu příležitost se s Cessnou Cutlass proletět, a rozhodně doporučuji všem čtenářům se na tento typ přeškolit. Jedná se o velice „eye opening“ zkušenost, za kterou jsem moc rád.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *